Značení stanice není jen název na štítu – patří sem i směrovky k nástupištím, jízdní řády ve vitríně, bezpečnostní tabule u přejezdu a reklamní plechové cedule na zdi staniční budovy. Každý z těchto prvků má vlastní dobový styl, který se v průběhu desetiletí měnil spolu s celkovým vizuálem ČSD.
Názvové štíty stanic podle éry
Do 40. let – emailované štíty s bílým písmem na tmavě modrém nebo zeleném podkladu, obvykle s ozdobným rámečkem. Písmo bylo serifové, blízké tehdejším úředním fontům.
50.–70. léta – přechod na jednodušší bezpatkové písmo, barevnost zůstává modrobílá, rámeček zjednodušený nebo úplně bez něj. V tomto období se objevují i první plastové nebo smaltované štíty s lepší čitelností na dálku.
Od 80. let dál – standardizované žlutobílé nebo modrobílé cedule s jednotným typem písma napříč sítí ČSD, později ČD. Tenhle typ je nejsnazší napodobit, protože fonty jsou dobře zdokumentované a podobají se současnému úřednímu písmu.
Jak si vyrobit vlastní štít stanice
- Zvolte font podle éry – bezplatné fonty blížící se dobovému stylu se dají najít i mimo placené knihovny, hlavní je vyhnout se nápadně moderním geometrickým fontům.
- Navrhněte štít v grafickém editoru v přesném měřítku 1:45 podle rozměru předlohy (typický nádražní štít měl šířku kolem 3–4 metrů ve skutečnosti).
- Vytiskněte na kvalitní fotopapír nebo samolepicí fólii s matným povrchem – lesklý papír na dálku odráží světlo nepřirozeně.
- Nalepte na tenký plast nebo kov a ořízněte přesně po okraji; pro starší emailovaný vzhled přidejte jemné zaoblení rohů podle předlohy.
Reklamní tabule a jejich umístění
Plechové reklamní tabule na zdi staniční budovy nebo u přejezdu patřily k typickému obrazu nádraží prakticky po celou dobu existence ČSD, jen se měnily inzerované značky a grafický styl reklamy. Pro věrohodnost je lepší vymyslet fiktivní značku než použít skutečné logo — použití reálné ochranné známky na modelu určeném k fotodokumentaci a publikaci může být problematické z hlediska autorských práv, i když jde o neprodejný koníčkový projekt.
Umístění tabule má vlastní logiku – reklama na zeď budovy směrem k nástupišti, kde na ni čekající cestující při delší prodlevě přirozeně pohlédnou, ne na zadní stranu budovy, kterou nikdo nevidí. Přehnané množství reklamních ploch navíc scénu spíš zahltí, než dodá věrohodnost – u menší venkovské stanice stačila v realitě jedna až dvě tabule.
Za inspiraci dobovým vzhledem stanic a jejich značení stojí i archivní materiály Národního technického muzea, které mimo jiné dokumentuje historii železniční dopravy v Česku včetně dobových fotografií stanic.
Směrovky a informační tabule na nástupišti
Kromě názvového štítu stanice patřily k výbavě nástupiště i menší směrovky – k východu, k čekárně, k pokladně, případně k podchodu na protější nástupiště. Tyhle drobné cedule bývaly jednodušší než hlavní štít, často jen bílý text na tmavém podkladu bez ozdobného rámu, a daly se vyrobit stejnou technikou jako hlavní název stanice, jen v menším měřítku.
Jízdní řád ve vitríně u vchodu do budovy je detail, který na fotografii kolejiště působí překvapivě přesvědčivě, přestože jde o miniaturní kus papíru s několika řádky textu. Skutečně čitelný text v tomhle měřítku není nutný – i naznačené řádky bez konkrétních čísel působí z běžné pozorovací vzdálenosti jako plnohodnotný jízdní řád.
Bezpečnostní a výstražné tabule
Cedule jako zákaz vstupu na koleje, upozornění na elektrizovanou trať nebo výstraha u přejezdu patří k nádraží stejně jako reklama, jen mají opačnou funkci – nemají upoutat pozornost, ale varovat. Standardizovaný vzhled těchto tabulí (žlutý podklad s černým symbolem, případně červený rám) se v čase měnil méně než reklama, takže je snazší najít dobově přesnou předlohu i pro starší období.